Pochod Šumperk – Návrší – Šumperk (1975) – líčení z kroniky

Vyhlášeno na 18. – 19. září 1975.

Přihlásilo se asi 60 účastníků, ale někteří vzdali již první den – nedostavili se na start – pršelo. Přesto asi 50 vytrvalců nasedlo do vlaku, který je odpravil do Koutů nad Desnou. Odtamtud se vydali s bojovnou písní na rtech (kterou zde neuvádím pro její některé poněkud vulgární výrazy) směrem na Sedlo pod Vřesovou studánkou. Z vlastních zkušeností mohu prohlásit, že to byl jeden z nejhorších úseků cesty. Některé méně zdatné napadala myšlenka „nenápadně se vzdálit a pokračovat v opačném směru = zpátky do rodného a teplého domova“. Když jsme se doplazili na Sedlo, pokračovali jsme v pochodu směrem na Keprník a Šerák. Počasí nám nepřálo, ale my, „zkušení dálkoplazy“, jsme vytrvali. Během cesty na Paprsek, Ramzovou a Petříkov jsme potkávali maskované přízraky profesorů našeho ústavu. Ty mizely spolu s účinky rumu, který jsme popíjely na Sedle, jemně ochuceného čajem. Po tomto nepříteli přišel další – hlad. Ale ten nám „nepřející“ pořadatelé zahnali čajem na Paprsku.

A začal další pochod. Směr Kladské sedlo. Zde nastaly komplikace. Někteří podnikavci chtěli vzdát. Déšť se jim nezdál dost hustý a vytrvalý. Po dlouhém ujišťování, že pršet teprve začne, nezradili „tlupu“. Avšak brzy se začaly ztrácet skupinky závodníků. Patrně k sobě pocítily vzájemné sympatie a sešly z cesty. Teprve, když se ztratila polovina účastníků, začalo to pravé dobrodružství. Svou ochotu nasaditi život jsme si mohli prověřiti při vyprošťování druha nebo obuvi uvízlé v bahnité cestě. Se zocelenými  svaly a nervy jsme se konečně dostali k cíli. Chata Návrší čekala.

Tam jsme spočítali modřiny a puchýře a jali se odpočívat. Začali přicházet „zbloudilci“. Poslední jsme uvítali právě o jedenácté hodině noční. Konečně jsme odpočívali všichni společně. Někteří i ulehli na lože a tvrdě spali (Jejich zdravý spánek nikoho nerušil a chatař je ráno pochválil. Je prý nařezáno dřeva na příští měsíc dost.)

Na druhý den, 19. 10. 1975, se mezi námi objevili tací, co neváhali podrývati morálku ostatních větami a delšími proslovy o cestě domů vlakem. Studium prý je volá. Byly to pusté lži a nás, chtivé sportu, nezlomily. Vyšli jsme. První bod – Sedlo pod Králickým Sněžníkem. Odtud jsme pokračovali na Sušinu cestou vroubenou bažinami. Někteří vynikající sportovci mohli a museli dokázat své schopnosti v disciplíně zvané plavání. Zapadli totiž do kaluží, které by si zasloužily honosnějšího názvu. Ze Sušiny nás trasa vedla na Malou Moravu. Tento úsek cesty byl nejveselejší, neboť se u některých vytrvalců začaly ozývat puchýře. Postižení nám „zdravým“ předváděli různé typy chůze, běhu. Našli se i tací, co si „troufli“ i na balet. My ostatní jsme je samozřejmě odměňovali potleskem.

Z Malé Moravy jsme „pochodovali“ do Bohdíkova, Raškova. Tam vedla první cesta do tamějšího podniku RaJe. Odtud jsme se posíleni a osvěženi dali k Temenici. A to už nám zbývalo jen 6 km k drahému nám ústavu.

Dlužno poznamenati, že došli všichni i „zbloudilci“ – po delších intervalech.

Z bran našeho ctihodného ústavu odebrali jsme se ke svým vyhřátým domovům, hrdi na své úspěchy na poli sportovním a počali jsme léčiti si obolavělé údy.

Všichni jsme obdrželi pěkné to vlaječky, kteréžto jsme pověsili na věčnou památku na čestné zdi svých příbytků. Pohled na ně nás vždy mile zahřeje.

 

Zdroj: Kronika CŠV SSM 1974 – 1977