Vzpomínky na školu v období První republiky
Můj milý čtenáři, ráda bych tě ve vzpomínkách zavedla do našeho studentského mládí na šumperském gymnasiu za první republiky…
Šumperk prožíval v té době společenskou změnu. Bohaté německé (rakousko-uherské) město, proslavené svým vynikajícím textilním průmyslem, začalo žít životem nově vzniklé Československé republiky. Státní správa přešla do českých rukou, do města se začali stěhovat čeští obyvatelé, především státní zaměstnanci. Pro jejich děti byly zřizovány české školy – základní i odborné. Tak vznikla v r. 1919 Státní česká sedmiletá reálka s maturitou. Její studijní zaměření bylo matematické s přípravou na vysokou školu – techniku. Reálka skončila v roce 1929 a na její místo bylo ustaveno Státní české reálné gymnasium s maturitou. Zaměření bylo humanitní, všeobecnému vzdělání dominovaly cizí jazyky. Studium končilo v osmé třídě maturitou. (Německé školy pokračovaly ve své činnosti, němečtí středoškolští studenti nadále navštěvovali německé gymnasium v budově dnešní Obchodní akademie.)
Jádrem českého školství se stal areál nově postavených budov: gymnasia a v jeho sousedství Masarykovy národní a měšťanské školy. Do obou škol chodily nejen děti ze Šumperka, ale i z celého okolí. (V německých obcích v údolí Desné a na severu okresu byly taktéž zřizovány české menšinové, jedno i vícetřídní školy obecné.) Ke gymnasiu patřila vilka pro ředitele školy. V době našich studií tam bydlel p. ředitel Haderka; po jeho odchodu do důchodu vilku obývá p. ředitel Hacar s rodinou. Mezi budovou gymnasia a ředitelskou vilkou stál pomník s bustou našeho prvního presidenta – T. G. Masaryka.
Moderní (na svou dobu), rozsáhlá, dvoupatrová budova gymnasia má půdorys velkého písmene V. Čelní část směřuje na náměstí, boční rámuje přilehlou ulici. Hlavní vchod vede z náměstí. Z boční strany je vchod do bytu školníka – za našich let se o školu staral pan Kozák z Dlouhomilova s rodinou. Součástí školy je tělocvična s vlastním vstupem. Tyto tři budovy chrání prostorný školní dvůr s veškerým atletickým zařízením a plochou pro míčové hry. Konaly se tam, stejně jako v tělocvičně, různé školní slavnosti a také studentské majáles (ty se předtím konaly „Na Zámečku“ nad Bludovem).
Hlavním vchodem jsme vstoupili do menší haly. Po levé straně upoutaly pozornost dveře do místnosti nazvané „Bibliotheka pauperum“ – království pana profesora P. Ignáce Konečného, který zde půjčoval učebnice nemajetným studentům. Pan profesor měl také na starosti školní stravovnu, která byla v suterénu školy. Na pravé straně vstupní haly byla místnost pro školníka. Pobýval zde během každodenního vyučování, byl k dispozici pro různé opravy a klidný provoz školy. Velkými skleněnými dveřmi jsme vstoupili do další haly s květinovou výzdobou. Nalevo vedla dlouhá chodba s učebnami a kabinety profesorů přírodopisu, rýsování a hudební výchovy až do tělocvičny – moderní (na svou dobu!), slunná, vybavená švédským tělocvičným nářadím a náčiním – kolovadly, ribstoly, švédskými žebříky, lavičkami, švédským stolem, švédskými kozami, odrazovým i pevným můstkem, žíněnkami, velkými švédskými koženými míči, švihadly, lany atd… a neodmyslitelné šatny a hygienická zařízení se sprchami.
Vraťme se do květinové haly. Sejdeme vpravo dolů do školní kuchyně a jídelny se starostlivou, trpělivou a přívětivou paní Jakešovou z Dolních Studének s několika spolupracovnicemi.
Ze zmíněné druhé vstupní haly vedou napravo nahoru schody do mezipatra. Po jeho levé straně byly jednotlivé třídy, jejichž okna brala slunce ze školního dvora. Dlouhou chodbou jsme o velkých přestávkách povinně korzovali, aby se vyprázdněné třídy vyvětraly. Na chodbách dozorovali profesoři. Naproti jednotlivým třídám byly pletivem vyděleny šatny, během vyučování zamčené.
Vrátíme se do prostoru schodiště v mezipatře a pokračuje po schodišti napravo nahoru do té části školní budovy, která směřuje na náměstí. Přicházíme tak do prvního poschodí, před ředitelnu a sborovnu. Květinovou výzdobu doplnil velký stůl a plastická mapa Jeseníků a jejich podhůří – velkolepé dílo pana Velebila, profesora dějepisu a zeměpisu a jeho budoucí manželky, paní profesorky kreslení a výtvarné výchovy. Dlouhou chodbou procházíme kolem učeben, pracoven a učitelských kabinetů (zejména chemie a výtvarné výchovy), o poschodí výše jsou opět pracovny, laboratoře, kabinety (zejména fyziky).
Kdo tvořil to milé společenství profesorů a studentů? Na naše profesory a profesorky máme vděčné vzpomínky. Někteří přicházeli přímo z ukončené sedmileté reálky, někteří z jiných gymnasií, někteří po ukončení studia na vysoké škole. Všichni přistupovali zodpovědně ke svému pedagogickému poslání a s láskou ke svému oboru i k nám, studentům. Byli vůči nám nároční, přísní, trpěliví. Základem naší spolupráce byla uvědomělá kázeň studentů a vzájemný respekt. Bylo zvykem, že nám, studentům, už od primy vykali. Byli mezi nimi odborníci „na slovo vzatí“. Dokázali vzbudit mimořádný zájem o svůj obor a mnohé z nás nastartovat pro náš celý život.
Tak například s obdivem vzpomínáme na pana profesora Karla Velebila. Pocházel z jižních Čech, ale zdejší kraj mu přirostl k srdci. Byl také zakladatelem okresního turistického spolku. Se svou budoucí paní, profesorkou Kmínkovou, procestovali téměř každý koutek našich Jeseníků a jejich podhůří. Byli jsme rádi, když jsme s nimi mohli zjara opravovat nebo nově označit turistické značky. P. profesor Velebil svým výkladem vzbudil zájem, vypravoval v souvislostech a poukázal, zvláště ve vyšších třídách, na doplňující literaturu. Vyžadoval orientační data, ale nedával kvůli jejich neznalosti (zapomenutí) pětky.
Anežka Kmínová, profesorka kreslení a výtvarné výchovy, přistupovala k nám s trpělivostí a porozuměním. Během vyučování stále chodila mezi žáky, konzultovala s nimi jejich přístup k práci, a kde bylo potřeba, poopravila štětcem, rudkou, uhlem. Práci dovedla dobře motivovat a vedla nás k samostatnému tvoření. Například po návštěvě školního filmového představení v biografu Kapitol, naproti škole, jsme každý namaloval nějaký výjev ze zhlédnutého filmu! Zdařilé práce vystavovala na dlouhé zasklené nástěnce v kreslírně. Dovedla nás natolik zaujmout, že jsme rádi chodili do nepovinného výtvarného kroužku.
Mezi tuto starší generaci pedagogů patřil i oblíbený Jan Springer. Pocházel z nedalekého Písařova a jeho oborem byla hudební výchova a český jazyk. Neměl to s námi lehké, protože se nám, zejména hochům, v pubertě měnil hlas. Byl vysoké postavy, a když jsme byli neposední, stačilo, aby se na nás od klavíru podíval přes svůj cvikr. Ze schopných zpěváků utvořil pěvecký kroužek, který vystupoval při školních i jiných slavnostech. Pan profesor Springer byl milovníkem a znalcem zejména jihoslovanských literatur; napsal hodnotnou knihu „Ohlasy světové války na Balkáně a v české literatuře“.
S obdivem vzpomínáme na pana profesora Svatopluka Štecha. Věnoval se přírodním vědám. Jeho hodiny byly velmi zajímavé, protože nás vedl k samostatné práci, k samostatnému prostudování určité látky v učebnici a dokázání poznatků na příslušném studijním materiálu. Do hodin botaniky jsme kupříkladu nosili každý svou lupu, pinzetu a špendlíky. Na připravených kovových destičkách jsme hledali odpovědi na otázky dané na tabuli. Zapisovali do sešitu a kreslili, co bylo uloženo. Vše jsme potom společně prokonzultovali. Probranou látku zhodnotil pan profesor testy. Tato metoda byla v oné době novátorská a ojedinělá.
Jedním z velkých přínosů pro život byla kvalitní výuka cizím jazykům. Od primy jsme měli němčinu, od tercie latinu a od kvinty francouzštinu. Dostali jsme solidní základ pro celý život. Systém výuky byl promyšlený, naši vyučující byli z vysoké školy první republiky dobře připraveni. Němčina nás provázela po celá studia, dokonce jsme z ní za protektorátu povinně maturovali. K praktickému osvojení jazyka jsme měli v našem německém okolí bohatou příležitost. Naši rodiče nás dávali o prázdninách „na němčinu“ do německých rodin. Několik našich spolužáků bylo ze smíšených manželství.
Latinu jsme měli od tercie. První dva roky jsme získali orientaci ve struktuře jazyka, od kvinty jsme četli úryvky z latinských autorů. Bylo to dost náročné, zvláště vyhledávání slovíček v obšírném latinském slovníku. Fráze s odkazem na určitého autora byly na několika stránkách. Ale děkujeme latině, protože nám byla prospěšná při osvojování si dalších jazyků i při studiu různých vědních oborů. Velmi atraktivní byla pro nás francouzština. Měli jsme paní profesorku Emílii Čermákovou. Dala nám pevný základ v celé šíři jazyka. Věnovala se hodně konverzaci. Odebírali jsme francouzský časopis, dopisovali si s vrstevníky z Francie. Každý rok k nám do školy přijížděl starší rodilý Francouz, známý naší p. profesorky ze studií na Karlově univerzitě. Na jeho návštěvu jsme se vždy těšili. V hodinách francouzštiny jsme si připravovali texty, abychom lépe rozuměli a mohli se v klidu více věnovat jeho ústnímu projevu. Studenti z vyšších ročníků už s ním pilně komunikovali. Paní profesorka byla náročná, přísná, měla vysoké požadavky, což nám bylo jen k dobru. Velmi pěkné výsledky ve francouzském jazyce měla i mladá profesorka Šefrnová.
Ano, vzpomeňme i na některé z mladší generace. Z latiny nás nejdříve měl pan profesor Struska, v dalších třídách oblíbený Václav Čep, v posledních třídách paní profesorka Chmelařová. Nejvíce vzpomínáme na mladého, hezkého a svým věkem nám blízkého p. prof. Čepa (jeho starší bratr Jan byl známý český spisovatel). Oba pocházeli z Myslechovic u Litovle. Před příchodem do Šumperka čerstvě ukončil vysokou školu a kromě latiny ovládal francouzštinu, italštinu, španělštinu a portugalštinu. Ze všech těchto jazyků překládal knihy do mateřského jazyka. Svou osobností a půvabem poplašil nejedno srdce svých studentek. Říkali jsme mu „Snědý Alego“. A takto stále mladistvý zůstává v našich vzpomínkách.
Připomeňme i profesory matematiky – Slavíka, Nováka, kterému jsme přezdívali „Tečka“, Brtka… Chemie byla svěřena Ing. Minksovi – nepřekvapí jeho přezdívka „Kádinka“.
Odběhněme na chvíli do tělocvičny. Náš ráj! Tam jsme se dvakrát týdně „vytajtrlíkovali“. Protože ve třídách nebylo tolik děvčat, aby mohla utvořit samostatnou skupinu, byly jsme spojeny z několika tříd do skupin. V primě nás vedl mladý sportovec – pan profesor Vorlíček. V dalších třídách p. prof. Kalivoda. Za „rajchu“ byl dlouho v nacistickém koncentračním táboře. Přežil a po válce se vrátil do školy. Nám, děvčatům, nejvíce imponovala paní profesorka Veřmižovská, olympijská vítězka (z r. ’48) v sokolském družstvu gymnastek. Přes zimu jsme cvičili v tělocvičně, ale jakmile to počasí dovolilo, už jsme byli na dvoře, trénovali atletiku a hráli míčové hry. Pilně a s chutí jsme se připravovali na středoškolské studentské hry před Všesokolským sletem v Praze Na Letné (v r. 1938).
A studenti? Sjížděli se do našeho gymnázia z celého okolí Šumperka a bylo o ně dobře postaráno po všech stránkách. Výuka prvotřídní, vztah mezi učitelským sborem a studenty přátelský, plný vzájemného respektu a naší úcty k profesorům. Mnohé studenty spojilo celoživotní přátelství.
Nemalou roli v péči o školu sehrálo i dobře zorganizované dobrovolné rodičovské sdružení.
Základním posláním školy bylo dát studentům co nejvíce vědomostí a připravit je do života jako platné členy naší společnosti, našeho národa – čestné a úspěšné ve svém budoucím povolání i v životě soukromém. Naši profesoři i naši rodiče byli svědky vzniku naší samostatné první republiky, které si nesmírně vážili a milovali ji slovem i skutkem. Vedli nás k lásce k vlasti, k našemu národu a jeho dějinám, k lásce k rodnému jazyku, byli nám vzorem nejen oni samotní, ale i ony významné osobnosti našeho národa v minulosti i v naší době současné. Taktéž nás učili čestnému a ohleduplnému vztahu ke svému bližnímu.
Škola dbala i o výchovu společenskou. Každoročně byly pořádány taneční hodiny, které vedl taneční mistr se svou manželkou. Tančilo se v přízemí školní budovy – v rýsovně. Závěrečný ples – „kolona“ – byl ve velkém společenském sále šumperských kasáren.
Poklidný život našich studií nám silně narušila nacistická rozpínavost. Německá mládež byla ovlivněna Henleinem, který často do Šumperka zavítal. Zfanatizovaná nacistická mládež na nás plivala a nadávala nám „Böhmischer Hund!“, docházelo ke střetům. Např. při maturitních písemkách na jaře 1938 sháněli profesoři studenty po městě, aby se vůbec mohlo začít s psaním. Napětí se stupňovalo a vyvrcholilo v květnu 1938 zohavením busty T. G. Masaryka a namalováním červeného hákového kříže na podstavec pomníku.
Několik málo dní po mnichovské zradě jsme zažili těžkou ránu. Když jsme přišli začátkem října do školy, netušili jsme, že je to naposled! Naše paní profesorka třídní nám oznámila, že v noci přišel telegram s oznámením, že šumperské gymnasium je zrušeno, protože Šumperk spadá do okupovaných Sudet. Někteří spolužáci, jejichž rodiče byli státními zaměstnanci, vzpomínají, že se museli do 10. října ze Šumperka vystěhovat (za všechny snad pan učitel Vilém Medlík s manželkou Annou a dětmi Blankou a Ctiradem, přičemž Vilém Medlík se stane později ředitelem Masarykovy školy základní a Ctirad Medlík ještě později zástupcem ředitele šumperského gymnázia, a v letech 1990-94 pak prvním porevolučním starostou města Šumperka…) Naše loučení bylo nesmírně těžké a bolestivé. Cítili jsme nespravedlnost, zradu. Rozprchli jsme se, každý podle svých možností dalšího studia. Někteří pokračovali ve studiu na školách v příštím protektorátě, někteří museli zůstat doma, v Sudetech, s rodiči. Jiní emigrovali s rodiči do Západní Evropy a posléze např. do USA. Vpádem nacistů do naší vlasti byl zpečetěn náš osud: vysoké školy byly v r. 1939 zrušeny, většina studentů našich ročníků byla nahnána do rajchu na nucené práce – totální nasazení. Ztratili jsme sedm let, těch nejkrásnějších let našeho perspektivního mladistvého života.
Celá řada našich spolustudentů a profesorů, kteří nesouhlasili s okupací a nacistickým režimem, byla uvězněna v koncentračních táborech, kde jich většina zemřela, byli popraveni, zastřeleni. První oběti nacistické zvůle jsou z r. 1943 a 1944. Nejvíce jich obětovalo své životy v posledních měsících války roku 1945. Skloňme se v tiché vzpomínce a s úctou před světlem jejich osobnosti, mementem našich životů …
Na čestném místě gymnázia jsou uvedena jejich jména – František Brokeš, Alois Diviš, Josef Homola, Miroslav Kamler, František Körner, František Kovář, František Kubelka, Karel Laštuvička, Lubomír Manďák, Ing. Dr. Emil Mazal, Bohumil Minář, Josef Novák, Rudolf Otevřel, Zdeněk Šimek, Jindřich Schostal, Miloslav Vítek, Antonín Vlček, František Vykydal, František Winkler.
S jakou radostí jsme se shledali po válce! Podařilo se nám najít naše bývalé profesory a spolužáky. Asi rok po válce jsme uskutečnili naše první setkání „veteránů“ reálného gymnázia Šumperk. Byla nás hrstka, bylo to nádherné. Každoročně následovala další shledání s přibývajícími účastníky, absolventy, abiturienty. Jak nám všem byla příjemná!
Kdykoliv se naskytne příležitost, vstupujeme ve vzpomínkách – s posvátností a tichou pokorou – do všech částí, do všech zákoutí školy, která byla, je a vždy bude hluboce uložena v našich srdcích.
Vzpomínají:
Zora Fričová-Blažková,
Vlasta Hradecká-Sadilová,
MUDr. Růžena Brožová-Manglová
Zdroj: Ročenka školy 2008-2009