Vzpomínka na PhDr. Františka Pospíšila, profesora šumperské reálky

          Pamětníků a absolventů v roce 1945 obnovené šumperské reálky už dnes moc nežije. Základní informace o období 1945 – 1953 jsou obsaženy na webových stránkách šumperského gymnázia. V rámci svého bádání jsem podrobnější informace našel v šumperském archivu. Mohu zodpovědně, s vnitřní úctou k historii, ale i vzpomínkám na toto období, kdy jsem žil v Praze, vyjádřit své přesvědčení, že šlo o dobu sice nelehkou, ale také inspirativní a poučnou pro další generace. Potřebnou součástí života člověka je občasné zamyšlení a snaha o pochopení života společnosti v době, kterou právě žije. Dovolil bych si tedy jako příklad připomenout střípky ze života svého učitelského kolegy.

          Před mojí první učitelskou poradou na střední ekonomické škole v Šumperku koncem srpna 1969 jsme se s kolegou Ing. Burdou dívali z okna sborovny do parku před školou. Pršelo. Na chodníku se objevil starší muž s deštníkem. Všiml si nás a na pozdrav několikrát deštník nadzvednul. To je náš němčinář, doktor Pospíšil, mi bylo řečeno. Ve sborovně jsem mu byl ihned představen. Od první chvíle jsme si rozuměli.  Brzy mi nabídl tykání. Oslovoval mne inženýre, já jeho Františku. Seděli jsme na stejné straně konferenčního stolu, blíže k oknu, nedaleko od sebe. František měl židli hned po levé ruce ředitele, který seděl v čele stolu. Vždy byl aktivní, pokud jsme byli při poradě vyzváni k připomínkám. Když se mu nelíbil nějaký nápad ředitele, ozval se hned a rozhodně. Pamatuji si na dva případy. Odstranění sochy Moravie, považované za Germanii, z průčelí budovy a uzavření vstupu do budovy po schodech z ulice. Reagoval velmi podrážděně s odkazem na někdejší zdařilý architektonický záměr a kulturnost našich předků.

Učili jsme spolu 4 roky, pak odešel František do důchodu a na sjezdu absolventů v roce 1975 jsme se už nesešli, František zemřel. Rok předtím jsem odešel do Prahy. Proto jsem mu nemohl splnit osobní přání. Denně chodil do školy parkem z vily v Jeremenkově ulici a měl starost, abych se k němu přihlásil, až bude chodit po parku stařičký a s hůlečkou. Ve zbytku života prý plánoval cestu na Kavkaz, bohužel, marně. Byli jsme spolu jako dozor při bramborových brigádách, při zájezdech na družební školu v Prievidzi a do Ludwigsfelde. Ten považoval za vyvrcholení své kariéry na škole a událost, o které se bude hovořit léta. S odstupem let mohu bez nadsázky Františka označit za kolegu, na kterého vzpomínám nejraději. Připomínal mi řadu mých profesorů na pražském gymnáziu v Bílé ulici.

Dr. Pospíšil byl profesorem němčiny a ruštiny, latinu u nás neuplatnil. Své učitelství bral s nadhledem, který může být stejně užitečný jako problematický. Žáky je třeba vychovávat, říkával. Hleďte, studenti, jaro je tady. Dnes si dáme Beethovena. V takové hodině nejsou na místě gramatická cvičení nebo nějaký dril. Překlad článku z učebnice také nemůže být uspěchaný a není od věci se naučit a zarecitovat básničku. Studentům, myslím, tento styl vyhovoval. S odstupem času ho ovšem sami kritizovali, což považuji za poněkud nespravedlivé. Každý se přece mohl věnovat rozvíjení svých jazykových znalostí také trochu sám. I mně se stalo, že právě při setkání absolventů mi jedna studentka, shodou okolností dcera jiného kolegy, řekla, že lidi mého typu, domnívající se, že se studenti také sami něčemu naučí, je třeba ničit všemi způsoby. Myslím, že já i František jsme do sebe navždy vstřebali gymnaziální atmosféru, tak odlišnou od středních odborných škol. František na Slovensku v Bratislavě, já v Praze. Odsuzování kantorů je snadné, časté,  jednostranné. Bohužel. U Františka bylo označováno jako latriny.

František, rodák z okolí Zlína, vystudoval profesuru němčiny a latiny již v roce 1935 na bratislavské univerzitě. Současně se stal doktorem filozofie v oborech německá literatura a hudební věda. Na Slovensku učil na gymnáziích v Nové Městě nad Váhem a v Liptovském Mikuláši. Měl na Slovensku hodně přátel, i mezi umělci. Slováky měl upřímně rád. Po rozpadu republiky učil v Přerově, Kroměříži, Místku a znovu v Přerově, vždy na gymnáziu. V září 1945 začal vyučovat na šumperské reálce. Do roku 1950 zde učil němčinu a latinu. Pak byl přeložen na střední školu Masaryčku hned vedle gymnázia. Přeložení mělo zřejmě politické pozadí. V roce 1955 přešel na vyšší hospodářskou školu, předchůdkyni střední ekonomické školy a dnešní obchodní akademie. Tam setrval až do odchodu do důchodu v roce 1973. Krátce po odchodu ze šumperského gymnázia začal dálkově studovat Vysokou školu ruského jazyka a literatury v Praze a doplnil si aprobaci středoškolského profesora o ruštinu. V kronice gymnázia se připomíná, jak po příchodu na školu František vedl kroužek, ve kterém kluky z gymnázia učil základům automechaniky a jako vždy politicky angažovaný člověk je připravoval na traktoristické úderky pro postupující socializaci zemědělství. Po roce 1968 těžce nesl své vyloučení ze strany a marně spoléhal na někdejší osobní známost s Gustávem Husákem. Na svůj dopis nedostal odpověď.  Na střední ekonomické škole František inicioval v době normalizace založení SČSP, kterému pak předsedal kolega ruštinář, aby se existenčně zachránil. Františkovi šlo spíše o posezení u samovaru o hlavní přestávce. Na absolventské večírky František chodíval rád, společensky oblečen, s motýlkem, slavnostně naladěn.

Kolegové vzpomínali často na drobné události, které byly pro Františka typické. Třeba na pokus o napsání románu ze života školy. Po nástupu nového ředitele se měly psát přípravy. Obřadně nadepsaný sešit se poměrně brzy a navždy ocitl pod stolem ve sborovně. Nakonec se o něj postarala uklízečka. Kolegové Františkovi také podstrčili zfalšované jmenování předsedou maturitní komise kdesi na Slovensku. Obřadně si ho prohlédl. Hleďte, kolegové, bratři Slováci na mne nezapomněli. Dám si ušít oblek. Oblek byl už na světě, ale bylo potřeba přiznat pravdu. Rozmýšleli se dlouho. František prý byl potom velmi smutný. Připomínala se i událost, kdy František objednal požární žebřík, pozval média a sám vylezl na střechu, aby sochu Moravie alespoň trochu očistil. František rád fotografoval. Proto mám mnoho snímků z brigád, zájezdů, dokonce od samovaru. Cokoliv František prováděl, bylo z jeho strany považováno za mimořádné, velkolepé a potřebné. Možná by se dnes dočkal většího pochopení a ocenění svého pojetí kantořiny. Po vyučování nám při odchodu přál dobrou chuť s připomenutím, že se z polévky už kouří. Patřil mezi pravidelné návštěvníky právě postavené městské sauny.

Studentům František na rozdíl od nás tykal, děvčatům říkal děvuchy. Se jmény si nedělal starost, prý stačila barva svetru. Horší bylo, když si všechny děvuchy vzaly svetry stejné barvy. Komunikace v hodině byla v němčině. Dodnes si vzpomínám, jak jsem Petra Vaňka přemluvil, aby přestal Františkovi vzdorovat a básničku se naučil a přihlásil se k jejímu přednesu. František to potom považoval za výsledek svého pedagogického působení. Neznalost označoval jako trapas.

Když jsem v Praze končil základní školu, učilo nás několik bývalých profesorů gymnázií, odkud byli odstraněni. Většinou při našem ukončení školy odcházeli do penze. Díky jim jsme prošli řádnou výukou a všichni jsme složili tehdy povinné závěrečné zkoušky. Šťastnější z nich byli přeloženi na odbornou školu a myslím, že to mělo pozitivní vliv na úroveň výuky všeobecně vzdělávacích předmětů vedle  preferovaných odborných předmětů. Ne vždy se staří kantoři dočkali shora spravedlivého ocenění své práce, když byli více slyšet a vidět sice nezkušení, ne vždy již plně kvalifikovaní, ale určitě za všech okolností viditelní a prosazující se přes společenské organizace jejich mladší kolegové.

Když občas přijedu do Šumperka a jdu kolem prázdné secesní vily v Jeremenkově ulici, kde František bydlel, vždy si na něj vzpomenu a vybavím si, jak mne v době mého vojenského cvičení v Zábřehu pozval cestou z nádraží k sobě na malé zastavení u burčáku, který nelisoval, ale tlačil. Kdyby žil, asi bychom spolu dlouze, přátelsky a kultivovaně diskutovali. Na laskavé lidi se v životě nezapomíná.

 

Autor: Ing. Ladislav Havlíček