Sjezd prvních abiturientů státní reálky v Šumperku (1956)

Motto: Domove, domove

drahý – můj jediný …

 

Marie Jílková – Jašková:

 

Vzpomínáme…

Vážení hosté, milí – milí spolužáci! Dovolte, prosím, abych na našem slavnostním zasedání začala s pásmem vzpomínek až tam, kam naše paměť sahá.

Nikdy nebylo na sev. Moravě tolik čes. středních škol, jako dnes. Byla jediná reálka v Litovli. Kolik studentů z našeho okresu mohlo tuto školu navštěvovati? Velmi málo. A tak z nutnosti a národního nadšení sbírala se koruna ke koruně a posílala na fond Matice školské. I naši otcové a matky hrávali divadla po našich vesnicích, aby i oni přispěli na gymnasium, které se postavilo v prvních letech našeho století v Zábřehu.

A ještě to nestačilo. Okrajové vesnice s českým obyvatelstvem měly lepší spád k Šumperku. A tak se stalo, že z Bludova a Dol. Studének studovalo několik synků na něm. gymnasiu v našem městě. Ale nebojte se, nikdo z nich se neodnárodnil! Byli z nich profesoři na učení pražském, vlastenečtí kněží, spisovatelé, dobří učitelé, členové přírodovědeckých společností a jeden z nich Ing Alois Král z D. Studének byl 34 roky profesorem i rektorem na universitě až v Lublani.

Tehdy ani ve snu se nikomu nezdálo, že rok 1918, naše svoboda a samostatnost umožní zřídit v Šumperku českou střední školu. Nebylo to tak snadné. Město ryze německé, s něm. odbornými a středními školami – deutsche Athenen – říkali hrdě šumperští měšťané.

V zakládací listině české reálky v Šumperku z r. 1919 byly tyto podmínky:

1) česká reálka bude zřízena, přihlásí-li se nejméně 35 žáků do 1. třídy

2) budou-li pro umístění nalezeny vhodné místnosti.

Ředitelem jmenován Lad. Fiala, prof. gymnasia v Zábřehu.

A nastal nábor po českých dědinách. Do 1. třídy bylo zapsáno 3 krát tolik žáků, jak zněl předpis. Horší to bylo s umístěním. Šumperk se bránil – město pro českou školu nemělo přístřeší a vnitřní boj šumperských Němců hledal všemožné intriky, aby zřízení české školy zabránil stůj co stůj.

Tohoto zápasu se zúčastnili i naši učitelé z obecných škol, kteří přes vysoké stáří 80 let přišli dnes mezi nás. (R. Kordas z Chromče a F. Šnajdr D. Studének). Dobře si byli Němci vědomi toho, že české střední škola bude pro český lid na šumpersku obohacením po stránce národní, kulturní i hospodářské.

A tak nezbylo nic, než žádati Zemský výbor v Brně o pomoc. V našem městě vlastnil ZV budovu ústavu pro hluchoněmé a zemskou donucovací pracovnu. Začali jsme chodit přes celé město do „hlucháku“. Seděli jsme v suterenní místnosti na nízkých lavicích z koupelen a psali jeden druhému na zádech nebo na klíně na nějaké tvrdé podložce. A kdy začínalo vyučování? Tak k 10 hodině. Cesta městem byla pro nás 10 – 12 leté děti hotovým utrpením.

Říkalo se, že jsme svobodu v r. 1918 získali evolucí – ale pro nás to byla revoluce, protože tolikrát tekla krev a tolikrát bylo tělo plné modřin. Tloukli nás výrostci i dospělí. Obyčejná máma s koštětem i inteligentní muž, který šel s aktovkou do úřadu. A policie byla městská, ta byla vždy proti nám. Nebylo možné se dovolat zastání. A tak jsme se rvali cestou do školy a rvali cestou ze školy.

Jak jsme byli rádi, když nám ředitel Fiala ohlásil, že už zítra půjdeme do zemské robotárny, kde jedna třetina bloku se adaptovala na reálku!

Tam už byly lavice, tabule, velké slunné suché třídy. Nic nám nevadily mříže v oknech a dlouhé trestanecké chodby. Dobře nám tu bylo celých 7 let a na věčnou památku zůstala i maturita v robotárně.

Slibovali nám stále, že maturovat budeme už v novém ústavě, který nám dnes po 30 letech poskytnul přátelské pohostinství. I když jsme v jeho zdech jako hosté, cítíme k němu svou příslušnost. Vždyť na jeho stavebním pozemku prováděli jsme lehkou atletiku, tu jsme mívali naše slavnosti Majales. My jsme klepali na základní kámen při jeho založení!

Těžké začátky měli primáni Státní reálky v Šumperku, ale ještě těžší podmínky měli naši profesoři. K řediteli Fialovi přibyl prof. Bayer a prof. Dr Jan Špringer. Nikdo je nechtěl vzít do bytu, nikdo na stravu. A tak se ubytoval prof. Dohnal a prof. Boháček v jedné z bývalých robotárenských cel. Dva slamníky položené na sebe v koutku prázdné místnosti sloužily za lůžko. Ale jednoho dne už dávno bylo po zvonění a žádný profesor nepřicházel do třídy. Jak mohl? Když v noci sousedé trestanci světlíkem po střeše vnikli do našeho ústavu a tam obrali oba profesory o všechen oděv a obuv.

Těžké byly začátky. Nebylo knih, pomůcek málo, kabinet prázdný – nosívali jsme až z D. Studének do Šumperka pomůcky z tamních bohatých sbírek obecné školy.

S odstupem let víme, jak těžko se učilo našim profesorům – tím více si jich dnes vážíme a na ně vděčně vzpomínáme. Vždyť nám dali kus svého života!

V r. 1923 přeměněna 4 třídní reálka v 7 třídní státní reálku. Ve 4 třídě odešlo nejvíce našich spolužáků a v nejvyšším ročníku zůstala jen jedna třída. K maturitám nás došlo 34 – 5 děvčat a 29 hochů. Z města jich bylo jenom 5 a všichni ostatní z vesnic.

Tehdy nejezdily autobusy. Pěšky se chodilo v létě, v zimě, v dešti a mrazu. Běda, byla-li komposice hned první hodinu! Zkřehlým a promrzlým v teplé třídě – jak se nám chtělo první hodinu únavou spát!

Nejvíce maturantů – počtem 10 – bylo z Dol. Studének. Víte-li, kolik jsme nachodili za 7 let kilometrů? 13.270.

Po 50. rovnoběžce, na které leží přibližně Praha i Šumperk, obešli bychom půl zeměkoule a chcete-li ještě jedno přirovnání, tak celou zeměkouli pěšky až k protinožcům. A ještě dále by došel Vitásků Toník z Dlouhomilova. Za mrazu bylo třeba přidělávat na boty vysokohorské ostruhy, když se Bašta v prudkém stoupání leskla jako skleněný vrch z pohádky. A při tom se nosily těžké aktovky a nejednou i dubové rýsovací prkno.

Nebylo školních jídelen, bez oběda, často s kusem suchého chleba a jablkem, bylo třeba vydržet až do návratu domů. A když školní kapela měla zkoušku, šlo se domů až za soumraku.

Dnes jsme pozvali na náš sjezd i ty spolužáky, kteří s námi došli až do kvarty, na které rádi vzpomínáme, vždyť s námi prožili ty nejhorší počátky tvořící se reálky.

Dnes vzpomínáme…

Vzpomínáte?

Byl horký prázdninový den, kdy jsme v Písařově doprovodili k hrobu 2 rakve – sourozence Ruprichovy – které zabil při práci v poli osudný blesk. Snědý, tmavovlasý Lojzek nikdy nezkazil partu z Kamčatky.

A jednoho dne jsme stáli na horském vesnickém hřbitůvku kdesi na chrudimsku, abychom řekli poslední sbohem svému třídnímu profesoru, Jos. Vrzalovi. Dodnes si dovedu vybavit jeho mladou ženu s malým dítětem v náručí.

Mrtev je profesor Fuka, který tak často potřásal hlavou nad tím svým beznadějným kreslícím národem.

Zemřel druhý nás profesor kreslení Fr. Srp. Není už prof. Boháček ani náš poslední třídní – rozvážný, otcovský a dobrý prof. Slavík. A prof. Haderka už nežije, který několik měsíců před naší maturitou byl ustanoven v Šumperku ředitelem. A nežije ani první ředitel Ladislav Fiala.

Náš dnešní sjezd by byl jistojistě navštívil prof. P. Konečný, který byl mezi námi před 10 lety. S každým se tehdy loučil, jako by byl tušil, že je to opravdu naposled.

Po maturitě nás osud zavál do všech končin naší vlasti. Bud se šlo na vyšší studium nebo přímo do povolání.

A tu skosila zákeřná tbc kol. Ervína Baümla jako vysokoškolského studenta a tatáž choroba podťala život Olgy Buřívalové, pošt. úřednice v Čes. Třebové. I Fréda Gellner, který tak mistrně dovedl napodobit každého bližního, kdy smích burácel třídou, jen co stanul na stupínku – i ten podlehl v důstojnické akademii v Hranicích tbc střev.

Zemřela na tyfus Růžena Žďárská a zastřelil se na vojně Haltmarů Dolfek.

A přišla okupace. Na oltář vlasti položili životy i někteří z nás.

Byl to Fr. Kovář z Dol. Studének, člen Sokola a jednatel severomor. Nár. Jednoty. Spolupracoval v partyzánské skupině Moskva a udržoval její spojení s ústředím v Brně. Byl zatčen 31. III. 1945, uvězněn a týrán v šumperské robotárně, tam, kam chodil po 4 roky do školy. Byl zastřelen na Bílou sobotu několik hodin před osvobozením na bratrušovské střelnici spolu se svým bratrem a 14 jinými druhy na přímý rozkaz K. H. Franka.

Až do kvarty s námi chodil také Karel Laštovička z Dol. Studének, posledně žel. zaměst. v Prostějově. Zatčen už v r. 1939 – pomáhal tisknout a rozšiřovat ileg. noviny a letáky. Byl vězněn v Prostějově, Kroměříži, Brně, Dachau, Waldenburku a Hamburku. Dne 5. V. 1945 byl při útoku spojeneckých armád na Hamburk zahnán s několika tisíci spoluvězňů na lodi, které byly na širém moři zapáleny. Podařilo se mu z této hořící pochodně dostihnouti břehu a tu vyčerpán k smrti, skočil ještě jednou do moře za úpěnlivým hlasem o pomoc a už nedoplaval.

Kdo by se nepamatoval na našeho Benjamina ze třídy – Fr. Körnera – také z Dol. Studének posledně berního tajemníka v Kojetíně, člena Sokola. Byl zastřelen 7. V. 1945 při odstraňování nálože pod mostem přes řeku Moravu nedaleko Uhřičic. Byl vedoucím partyzánské skupiny v brigádě Jana Žižky z Trocnova. Protože zachránil most přes řeku Moravu, po kterém mohla vojska postupovati rychle na Brno, byl vyznamenán válečným křížem in memoriam.

Líto je nám jen toho, že ani jeden z těchto tří hochů-hrdinů není zapsán na pamětní desce ve vstupní hale zdejšího ústavu, ač to byli žáci St. reálky, která byla v r. 1929 přeměněna na reálné gymnasium a konečně na dnešní jedenáctiletku.

A ještě – na bludovském hřbitově spí svůj věčný sen Ing Láďa Kozák, který při vykonávání služby byl nešťastnou náhodou zabit. Smutně vzpomínáme na upřímného hocha s modrýma očima. Ještě před 10 lety byl mezi námi.

… V hluboké úctě se skláníme nad řadou těch, kteří tu byli a už nejsou. Prosím, abychom povstáním a chvilečkou ticha dali mluvit němým ze hřbitova, dali mluvit mrtvým žijícím … Děkuji vám!

 

V r. 1946 byl svolán sjezd abiturientů šumperské reálky po 20 letech. Zúčastnilo se ho 22 abiturientů, 5 profesorů, 7 rodinných příslušníků a 2 hosté.

Slíbili jsme si, že další sjezd bude za 5 let. A zatím uteklo už 10 roků, kdy se scházíme po druhé. Kdo by se rád nevrátil po stopách mládí do rodného kraje! Kdo jste byli za hranicemi, jistě víte, jak je u nás krásně. Údolí řeky Moravy i řeky Desné. Není krásný takový Dlouhomilov s girlandami rozkvetlých třešňových alejí, s obrysem zřícenin hradu Brníčka na jižním obzoru? Nebo Sudkov, kde v zrcadle velkého rybníka svítí slunce i měsíc a koupe se odraz stoletých stromů na ostrovech? Víte-li, kdy je nejkrásnější Bludov se starodávným zámkem pánů ze Žerotína? Když všechny domy jsou doslova utopeny v květech jabloní. A Studénky Dolní? Když od Dřínek až ke Stráni nese se hlas klekání.

I Němci říkali – Schönberg, Schönthal, Schönbrunn. Vždy se rádi ve skutečnosti i ve vzpomínkách vrátíme sem, kde ty naše hory jsou zasnoubeny s oblohou…

Dnes je nám kolem 50 let – hranice věková, kdy od života je k očekávání už málo, kdy se spíše ztrácí – ztratíš rodiče, ženu, dítě, bratra či sestru a věřte, že vše na světě je nahraditelné, jen život lidský se nevrací.

Obracím list v kapitole našich studentských let. Na poslední stránce je pro každého z nás ještě hrst vzpomínek s pohledem zasněným – vzpomínek, o kterých se nemluví ani nepíše.

Na rozloučenou si všichni bodře a přátelsky stiskneme ruce, rozejdeme se do všedních tvůrčích dnů a budeme zase rádi – vzpomínat…

 

 

Seznam abiturientů 1925/26

 

Baümel Ervín, stud. práv, mrtev

Beneš Karel, úř. ČSD

Braný Karel, úř. pojišťovny

Březina Josef, Ing

Čmakal Rudolf, Ing

Buřívalová Olga, pošt. úř., mrtva

Gellner Alfred, stud. voj. akad., mrtev

Grmela Josef, úředník

Hanousek Josef, Ing

Horčička Vladimír, profesor

Hošek Vojtěch, úředník

Jakšová Vlasta, provd. Šimková, sociální pracovnice

Jašková Marie, provd. Jílková, sociální pracovnice

Jílek Vilém, úř. pošt

Kondler Andělín, úř. ONV

Körner František, úředník, mrtev, zastřelen 7. V. 1945

Kozák Ladislav, Ing, mrtev

Král Jaroslav, Ing

Kubíček Miroslav, RNDr

Peřina Josef, úředník ONV

Pešáková Milada, provd. Hönigová, učitelka

Plod Petr, MUDr, plukovník

Polášek Antonín, plukovník

Pospíšil Otmar, chemik

Prouza Vladimír, úř. papíren

Smrčka Alois, Ing

Straka Emil, úř. ČSD

Suchomel Jaroslav, JUDr

Ščudla Čeněk, profesor

Šimek František, úř. ČSD

Tunys Jan, úředník ČSD

Uhlíř Jaroslav, profesor

Vitásek Antonín, úředník

Závodná Blažena, provd. Tomečková, odborná učitelka

 

Sjezd prvních abiturientů státní reálky v Šumperku po 30 letech konal se ve dnech 30. června a 1. července 1956 v Šumperku.

Účast:

5 profesorů – Dr Jan Špringer, Dr Karel Velebil, Jan Dohnal, Ing Jiří Minks, Alex. Misař, 24 abiturientů, 8 rodinných příslušníků, 11 hostů

 

 

Zdroj: Kronika JSŠ 1955-1956