První a poslední – vzpomínky Vratislava Drtila

Autorem textu je Vratislav Drtil, maturitní ročník 1937-1938 a ředitel gymnázia 1971-1979.

 

Tento atribut si snad může přisvojit třída Reálného gymnázia v Šumperku, která konala přijímací zkoušky do primy ještě v Zemské donucovací pracovně (robotárně) v r. 1930 a která v témže roce nastoupila jako první do nové budovy Státního reálného gymnázia v Šumperku. Ta také odmaturovala v květnu 1938, tj. za mobilizace, na dlouhou dobu v této škole jako poslední.

My primáni jsme vstoupili v září 1930 do nádherné nové školy a byli jsme tehdy třídou o 37 žácích, z toho 27 chlapců a 10 děvčat. Z této naší primy se nás dostalo k maturitě jen devět. Maturovali jsme již za přítomnosti vojáků, kdy se na školním dvoře už tyčila vysílačka spojařů. Příčinou takových změn početního stavu naší třídy nebyl ani tak prospěch studentů, ale spíše tehdy časté přehodnocování zájmů, obvyklé po kvartě. Mnozí tenkrát odcházeli na jiné školy, zejména odborného zaměření. Dále také existovala v pohraničí vysoká fluktuace rodičů – státních zaměstnanců. Svůj vliv měl i značný počet přespolních studentů, kteří měli mnohem horší podmínky. Dostávali se do školy pěšky, na kolech i vlakem a museli doma pomáhat při rodinném hospodaření. Daleko horší bylo, že jsme ztráceli i výborné kamarády v důležitém věku mezi 11. – 15. rokem. Byly to politováníhodné ztráty spolužáků ve třídě co do zájmů a charakterů. Tím byl narušen kontinuální osmiletý vliv školy, který považuji za velmi důležitý.

Rovněž tím utrpěl náš kolektiv. Přicházeli noví spolužáci, ale jen někteří zapadli duchem i prospěchem do původního kolektivu.

Maturovalo nás celkem 23, z původní primy pouze 9. V posledních třídách nás vedle studijních zájmů nejvíce stmelovala národnostní atmosféra města a samozřejmě už vyhraněné osobní zájmy.

V Šumperku – pohraničním městě hrála nacionální otázka tehdy velmi významnou roli. Z tohoto důvodu někteří z nás pod vedením prof. Springera zpívali v pěveckém sboru Národní jednoty, jiní absolvovali o nedělích vojenský výcvik i s ostrými zbraněmi na Bratrušovské střelnici. Situace byla složitá. V souladu se záměry Baťovy společnosti se stavěly rodinné domky pro budoucí zaměstnance plánované továrny, jejíž stroje stály na rampě šumperské železniční stanice. Na druhé straně v noci stříleli nacističtí fanatici po vojenských strážích u prachárny i na Bratrušovské střelnici. To jsme těžko chápali. Naše třída byla snad o něco aktivnější i při školních shromážděních, kdy dodávala recitátory a řečníky jako třeba na začátku Benešova prezidentství. Slibovali jsme věrnost Masarykovu odkazu u jeho pomníku apod. Zúčastnili jsme se volejbalu Středoškolských her před sokolským sletem v Praze.

Malá skupina žáků z naší třídy sbírala přírodniny, rostliny i nerosty a doplňovala jimi přírodopisné sbírky. Stejně tak jsme se starali o alpinum a sudetikum vedle školního dvora. Nás aktivních byla vlastně jen hrstka místních.

Myslím si však, že nejvíce nás vychovával režim školy, který začínal při vstupu do budovy s impozantním vestibulem, širokým schodištěm a mezipatry s vitrinami, kde jsme nacházeli výkresy své a svých spolužáků.

Ve škole bylo zavedeno dvojí přezouvání, jedno pro hlavní budovu, druhé pro tělocvičnu a hřiště. O přestávkách byly učebny větrány, zatímco my jsme cirkulovali po chodbách nebo v létě i po dvoře. Za porušení režimu jsme byli bez milosti trestáni dvojkou z chování. K té stačilo jen velmi málo, např. konstatování profesora, že student je „živý“. To postihlo často i mne.

O přestávkách jsme si v nižších ročnících hrávali na nových dubových parketách. Lákaly nás svou čistotou a leskem ke klouzání a šprtání mincemi. Doma jsme většinou tento přepych neměli.

S potěšením jsme využívali velkolepou tělocvičnu s nebývalým vybavením: kolovadla, míč o víc než metrovém průměru, medicinbaly, šplhadla, lana a ribstoly v hojném počtu. Nikde nic nepřekáželo, protože vše bylo řádně uloženo v nářadovně. Hrála se ponejvíc házená a volejbal, fotbalu se pro surovost nepřálo.

Nás několik Šumperských trávilo občas volný čas na Tyršově stadionu. Ovšem právo na míč, síť na volejbal či místo na hřišti jsme si museli vysloužit. Bylo třeba projevit dobrou vůli, která se počítala na kolečka hlíny, škváry nebo písku. Toto pravidlo platilo pro všechny.

Ducha naší třídy i školy jednoznačně ovlivňovala osobnost prof. Springera, jehož otcovská jadrná napomenutí mu nebylo možno mít nikdy za zlé. Naučil nás v dobrovolném kroužku azbuce, půjčoval s železnou pravidelností beletrii v městské knihovně a některé z nás přivedl do mužského pěveckého sboru Národní jednoty, který jsme měli omladit.

Stejně obětavý a populární byl náš pan farář. Vedl Bibliotheku pauperum a během několika málo let už zásobil téměř všechny nejpotřebnější studenty učebnicemi s výjimkou právě vzešlých drahých učebnic latiny, atlasů a latinských slovníků. Staral se i o žaludky přespolních, pro které byla v suterénu mezi třídou pro přespolní dívky a třídou pro přespolní hochy kuchyň s jídelnou. Systém zásobování kuchyně panem farářem prof. Ignácem Konečným byl obdivuhodný. Dokázal to s podporou SRPŠ, spolků, drobných zemědělců, velkých vlastníků lesů i jiných větších sponzorů. K naší docházce do kostela sv. Barbory byl velkorysý a my jsme tam přesto rádi chodívali. Bylo totiž možné uvidět toho, koho jsme chtěli, vyměnit si úkoly, u American baru odposlechnout poslední melodie Broadwaye konce 30. let, které si jeden náš spolužák dokázal nejen zapamatovat, ale dokonce je rozepsat pro jednotlivé nástroje. Také se přirozeně šlapaly varhany. V parku u kostela jsme se naučili latinským a německým názvům stromů – byly na vkusných černobílých smaltovaných tabulkách. Tady se člověk mohl dozvědět jaké bude počasí, jak se vede červeným rybkám a zda nevypadnul z vodotrysku pinpongový míček.

Velký vliv na naši třídu měla paní prof. Hrubá, která českou i německou literaturu přednášela skutečně v živém, současném, celoevropském kontextu od Gibraltaru k Uralu, od písní Eddických, od run až po pyrenejský olifant. Také maturitní temata byla Čapkovská, od Matky a Bílé nemoci až po dramatiku divadel V + W, E. F. Buriana a Chaplinovy Moderní doby.

Novinkou pro nás bylo moderní skupinové vyučování v biologii. U dubových stolů jsme vybaveni korkovými destičkami, plátenickou lupou a špendlíky provozovali „velkou“ chirurgii žáby nebo pinzetami počítali části květu. Toto po nás požadoval prof. Štech, u něhož vyučovací hodina začínala tradičním zkoušením, ale pak byl zadán „projekt“, tj. 6-8 otázek zpracovaných podle volně přístupné odborné literatury. Profesor kladl velký důraz na samostatnou práci. Sami jsme se navzájem zkoušeli a klasifikovali. Pány profesory jsme zdravili úklonou a oni nám odpovídali podle své letory. Některé jsme potkávali s velkým respektem, ale celkem jsme se budově gymnázia raději vyhýbali.

Poté, co vznikalo více paralelek, i my jsme se nakonec ocitli v oktávě slovem i skutkem až na samém konci školy, v suterénu za kuchyní mezi bicykly přespolních žáků a nějakým tím nářadím a nádobím, jak to ve velké škole bývá. Cesta k nám od sborovny byla tehdy nejdelší. Byli jsme zastrčenější. Lezli jsme ze třídy oknem na dvůr posedět si a porozprávět pod topoly na hromadě písku, dokud nám nějaká ta „služba“ nedala avizo, že se vyučující již blíží. Mezipatro, pak dokonce i suterén dosti narušoval naše mezitřídní vztahy. Kdo koho rád viděl, musel za ní nebo za ním cestovat dosti daleko. V oktávě nám už zbylo velmi málo z bývalého luxusu – podlahy palubkové, tabule posuvné po zemi, parapetní desky oken nad hlavami, stoly a lavice – každý pes jiná ves.

To jsme ještě netušili, že nás po absolutně tiché maturitě ve dnech 24.-26. května čeká pomnichovská diaspora, která nás nadlouho rozptýlí i po tom malém protektorátu. Závěr školního roku slavila naše třída po drobných skupinách někde v cukrárně nebo na loďkách, či touláním po městě s klidným svědomím, že máme zase jedno aspoň “dostačující“, ale  poslední vysvědčení v rukou, které nikoho z nás nevyvrhlo z kolektivu dobré společnosti, což v těch letech a panujících názorech hrálo snad nejvýznamnější roli. Jenom to bylo v naší režii. Jinak se nic celoškolního už nedělo a i naši mladí páni profesoři končili. K vysvědčení patřila tehdy neodmyslitelná výroční zpráva – ta jediná se zaručenými klepy. Opět naše třída měla tajné spojení s tiskárnou „Grafia“. Věděli jsme tedy o dva tři dny dříve o počtu a jménech žáků s vyznamenáním a ostatní údaje o učebnicích pro další školní rok a jiné zvěsti, které více zajímaly rodiče a veřejnost.

Školní výlety bývaly báječné – Senová, Bradlo, Skřítek, bývalý Heidstein. Při návratu se přespolní mohli vrátit ještě týmiž vlaky jako z vyučování nebo o něco málo později.

Konec roku býval poznamenán čilým obchodováním s učebnicemi, často salátového vydání, ale s mnoha marginálními a interlineárními glosami, ba i se slovníčky, poněvadž právě vyhledávání slovíček a vhodných synonym dalo denně nejvíce práce. Handlovalo se s detektivkami, Sharkovkami kapesního formátu po 50 hal. a 1 Kč podle opotřebovanosti nebo podle tematiky – opiová doupata a brlohy měly nejvyšší kurs. Ty se četly v období postupek pod lavicemi, kdy ostatní třída měla zaručený klid, zatímco dva tři spolužáci obhajovali svou dostatečnou.

Na šumperském Gymnáziu jsem působil dvakrát po dobu osmi let. K prvním osmi se vztahuje moje dnešní vzpomínání. Ostatní dobu svého života jsem po dalším studiu strávil pedagogickou činností, kterou jsem zde ukončil posledními osmi služebními roky. Měl jsem možnost poznat tuto školu z pozice studenta i ředitele. Ta osmička patřila asi osudově v mém životě šumperskému Gymnáziu dvakrát.

 

Zdroj: Almanach k 75. výročí založení gymnázia v Šumperku (1994)