Návrší

Autorem textu je Vítězslav Pokorný, profesor gymnázia v letech 1958–1989.

 

Ke vzpomínkám na činnost gymnázia patří dnes už neoddělitelně také kapitolka o chatě na Návrší. Myslím, že kousek historie neuškodí.

Dnes už neexistující chata na Králickém Sněžníku nepostačila ve dvacátých letech rostoucím potřebám turistiky a lyžování. Toho využil majitel salaší nad Stříbrnicemi pan Jungmann a upravil je na ubytovny.

Výnosnost tohoto podnikání ho nakonec přivedla k myšlence postavit tu v roce 1928 vlastní horskou chatu, dnešní Návrší. Tehdy se nazývala U salašných bud nebo Jungmannova chata. Majitel však jen obtížně konkuroval již vzpomenuté německé chatě na Králickém Sněžníku, a proto rád přijal nabídku českých turistů ke spolupráci. Chata se pak stala smluvní chatou Klubu československých turistů.

Po druhé světové válce využívala chatu k rekreačním účelům brněnská pošta (proto se chatě jeden čas říkávalo Poštovní, dokonce některé starší mapy uvádějí tento název), pak přešla chata pod správu rekreačních zařízení ROH, ale pro odlehlost a malou kapacitu byla v roce 1958 předána odborovému svazu školství ONV v Šumperku jako zařízení pro pionýrské tábory. Asi v roce 1959 pak pro stejné účely odborovému svazu Gymnázia v Šumperku – tehdy SVVŠ (přesné datum se ani přes veškerou snahu nepodařilo zjistit). Po celý zbytek roku zůstávala chata neobsazena. Brzy nato byla napadena dřevomorkou, která úplně zlikvidovala chatu na Králickém Sněžníku (z bezpečnostních důvodů stržena v roce 1971).

Skupina nadšenců z řad profesorského sboru gymnázia se tehdy bez zkušeností, bez peněz a bez jakékoli mechanizace dala do boje za záchranu chaty. Cennými radami přispěl pan stavitel Karel Čunderle, ze všech těch „Návršáků“ musím vzpomenout aspoň profesorů Františka France, našeho „políra“ Oldřicha Tacla, Josefa Vepřka, Ladislava Navrátila a Květoslava Vykydala.

Zabralo by hodně stránek vyprávění o všem tom úsilí, obtížích a o příhodách vážných i veselých z té doby. Prostě se podařilo postavit nové třípatrové sociálky s malým bytem pro chataře, garáž, přestavět bývalou konírnu na obytnou chatu s elektrickým vytápěním, zavést v chatě ústřední topení, přistavět novou jídelnu a lyžárnu, upravit sjezdový svah a zbudovat tam dva na sebe navazující lyžařské vleky, zavést primární vedení elektrického proudu ze Stříbrnic až k chatě a tam zřídit trafostanici a tak dále. Bylo toho dost. A měl-li být boj s dřevomorkou úspěšně dokončen, bylo nutno uvést chatu do celoročního provozu.

Prvním chatařem byl od léta 1969 pan Aleš Kryl, který se se svou manželkou staral o chatu jako o svou vlastní až do roku 1975. Z důvodů, které bych nerad rozváděl, musela být chata postoupena v roce 1977 školskému odboru ONV v Šumperku. V té době bylo postaveno v blízkosti mateřské chaty 12 chatek, které nahradily stanové ubytování pro letní tábory. Jenže chyběli ti nadšenci, kteří ve svém volnu a bez nároků na odměnu prováděli na chatě všechny možné práce a opravy. A tak byla chata 29. dubna 1985 předána podniku OPOS (Okresní podnik služeb). Po panu Krylovi působil krátce na chatě pan Staněk, to ještě patřila chata gymnáziu, pak v letech 1977 – 1983 manželé Mikovi a po nich pan Jan Mráček.

OPOS snad měl v plánu generálku celé chaty, ta se ale neuskutečnila.

Po revoluci v r. 1989 se OPOS rozpadl. Několik aktivních členů profesorského sboru využilo situace a požádalo o navrácení chaty odborové organizaci gymnázia. Jejich úsilí bylo korunováno zdarem 22. 11. 1990, kdy byla podepsána smlouva o předání. A tak se chata vrátila zpět, i když ve značně zanedbaném stavu. Měla-li být schopná provozu, bylo nutné dát ji do nájmu. A prvním nájemcem se stal opět pan Aleš Kryl, který se s pílí a pečlivostí sobě vlastní znovu pustil do práce. Vleky byly přebudovány a pečuje o ně sdružení podnikatelů, přičemž čtyři z dvanácti podílů vlastní šumperské Gymnázium, chata začíná prosperovat, renovuje se a upravuje a už dnes je jasné, že bude ještě dlouho sloužit svému účelu.

 

Zdroj: Almanach k 75. výročí založení gymnázia v Šumperku (1994)