Hana Minářová (češtinářka) – Moje škola

Moje školo, znám Tě už dlouhé roky. Seznámila jsem se s Tebou jednoho dubnového rána, kdy jsem přišla ještě jako žačka osmé třídy na přijímací zkoušky. Pamatuji si přesně, jak nás tehdy vítal jeden vážený pan profesor. Všem nám ani ne čtrnáctiletým vykal, asi to pro mě bylo úplně poprvé v životě, a my všichni přítomní vyjukaně zasedli do lavic.

Mnozí z nich se později stali mými spolužáky a spolužačkami ve třídě 1. D, některé byly mými nejlepšími gymnaziálními kamarádkami, jiné později třeba spolubydlícími na vysokoškolské koleji, další nebo i ty stejné jsou i nyní těmi, se kterými se scházíme čas od času třeba u kávy či pátečního oběda. Vzpomínáme při nich na naše středoškolské časy lyžařských výcviků s diplomem za největší počet pádů na běžkách při sjezdu z Alfrédky, na podzimní bramborové brigády, kdy jsme se všichni těšili na svačinu v podobě chleba a teplého čaje, na taneční, kde nám chyběli tanečníci, protože nás děvčat bylo o tolik víc. Nikdy nezapomeneme na dvoutýdenní květnové brigády v rámci odborných předmětů jako technická chemie, strojírenství či administrativa, vzpomínáme na branný týden, školní výlet na Svojanov a podzimní výlet do Prahy s návštěvou opery v Národním divadle… Nedáme dopustit na tehdejší povinná divadelní představení, která jsme si jako třída měli za úkol připravit a potom na jevišti předvést ostatním studentům, ti si dokonce koupili lístky a přišli se podívat. Zapomenout se nedá ani na podzim roku ´89, kdy jsme jako maturanti s napětím očekávali, co budoucnost přinese, a těšili se na to, že matematika pro nás už nebude povinný maturtitní předmět… (Matematiko, stejně jsem si Tě jako maturitní předmět vybrala.) To jsou MOJE čtyři středoškolské roky na MÉM gymnáziu. Potom Tě, moje školo, na čas opouštím.

Po pětileté přestávce vysokoškolské jsem ale zpět! Tentokrát už nejsem studentkou, nesedím v lavici a nedostávám domácí úkoly ani známky. Jsem na té druhé straně, mí bývalí učitelé mají najednou být mými kolegy, je to zvláštní pocit… Také tento první den si pamatuji přesně, my noví jsme opět vyjukaní, nejsem v tom ale sama, noví jsme tu čtyři, zase nám vykají a představují pedagogickému sboru. A z nich se mnozí stávají mými gymnaziálními kamarády a kamarádkami, scházíme se třeba u kávy nebo jen tak…

Moje milá školo, znám Tě už dlouhé roky. Vím, že ve srovnání s Tvojí stovkou ta moje tři desetiletí moc neznamenají, jsou jen třetinou Tvého života. Ale pokud já svou třetinu života prospím a třetinu si žiji „svůj“ život, potom třetina mého života patří Tobě! A to už (pro mě) NĚCO znamená! Někdy to se mnou ani s Tebou není úplně jednoduché, ale snažím se a Ty určitě taky. Je nám spolu vlastně dobře, i když někdy si od sebe rády prázdninově odpočineme, ale potom se opět celé nedočkavé potkáváme na další školní rok. Tak hodně štěstí do dalšího života! A na viděnou po prázdninách se těším!