Natálie Šlapalová (absolventka 2019) – Moje škola

Poslední zvonění mě dojímá. Už od prvního roku, kdy jsem na tuto školu jako jedenáctiletá holčička, plná očekávání, nastoupila, mě vždycky třicátého dubna zalije pocit smutku a dojetí nad tím, že ti velcí čtvrťáci odcházejí a již se nevrátí. Takový pocit mívám sice jen jednou do roka, zato velmi intenzivně. Plně jsem si to uvědomila předloni. Odcházeli totiž i moji tehdejší kamarádi, odcházeli pryč, daleko, opustili své bezpečné hnízdo zvané Gympl. A já jsem v té době tesknila nejen po nich, ale hlavně proto, že brzy padne řada i na mě, že už se kácí v mých lesích a za dva roky potáhnu do světa i já. Naopak loni, abych se vyhnula slaným potokům na tváři, jsem vychytrale na poslední zvonění dostala rýmu a musela zůstat doma.Tento objev o dojímání se nad trvalým odchodem ze školy mě velmi zaujal.Znamenalo by to totiž, že i přes všechno to nadávání a rozpory, přes všechny probdělé noci strávené memorováním textů, přes občasnou nespravedlnost profesorů, přes nebezpečné hodiny matematiky, že i přes to všechno mám tu zelenou budovu gymnázia ráda. Tolik ráda… Vždyť jsem tam vyrostla! Pubertu jsem strávila na chodbách, pořád vysmátá se svou partou kamarádek, první lásku jsem poznala právě tady. Navázala jsem zde velká přátelství, řešila nejeden rozkol. Byl (a stále ještě je) to pro mě přístav, kam se mohu vracet, kde potkám zajímavé lidi. Jestli si nějak představuji takzvanou „Alma mater“, je to právě moje střední škola, která – lze říci – mě vychovala. Ať už tím, že mi předala své znalosti a názory, nebo tím, že mě svým přístupem donutila najít si názor vlastní, abych, nedej Bože, nebyla jako ona!? V každém případě změnila a přetvořila mou osobnost, vždyť v raném dospívání je člověk tvárný a později si hledá svou vlastní, neměnnou pravdu. Když se ohlédnu zpátky, cítím se šťastně a naplněně. Trochu proto, že už „to“ mám za sebou, ale hlavně proto, že to byla léta krásná, zářivá a radostná. Mé dětské srdíčko plesalo, když se mohlo bavit a vyvádět ve třídách, má dospělá duše si považuje každého, kdo ji něčemu přiučil a ukázal jí možné cesty života… Až mi letos na konci dubna naposledy zazvoní, budu dojatá jako vždycky, a nejspíš o trošku víc. Avšak budu mít pocit zadostiučinění, jelikož jsem si každý moment strávený na té své škole neskutečně užila, a rozhodně budu mít na co vzpomínat.