Zuzana Štrpková (G.3) – Vlny gymnaziálních dějin

Vlny?! Je jich spousta. Nekonečno. Nevím přesný počet, protože se některé z nich vracejí, ale matou nás tím, že nabydou třeba jen malý zlomek své velikosti nebo změní nepatrný stupeň úhlu svého zlomu. A jak vypadají? Chci ty vlny vidět, kde je najdu? Tyto vlny nevidí nikdo, ale zároveň je může spatřit kdokoli s trochou představivosti. Jsou totiž v mé hlavě a moje vlny mi nikdo nedokáže vzít! Jsou to vlny s jakýmsi poselstvím. S poselstvím informovat, zaujmout či poučit…Vlny nálad. Hodí se pro ně pojmenování – vlny názorů. Názorů mých vlastních společně s přijatými či vnucenými…

O Gymnáziu nebudu psát svými osobními vlnami, nýbrž skutečnými událostmi už jen proto, že počátek (své) školy jsem nezažila. Všechno to vzešlo z října 1919 založením nové školy. Samozřejmě nebyla taková, jakou ji dnes známe, věnovala se hlavně technickým záležitostem, ale za příjemné vlny nové demokracie a nemalé okolní podpory se jí dařilo podezřele dobře. Tehdy stál v čele novému československému území první prezident, dosud známý a velmi oblíbený Tomáš Garrigue Masaryk. Vlna počátečního úspěchu s sebou přinesla také vlnu ignorance, tudíž neúspěchu. Každý začátek bývá těžký… Pro Gymnázium tím, že malá poptávka a téměř žádná uspokojivá recenze vedly k nezájmu o studium právě proto, že němečtí obyvatelé kolem nebyli vhodnými žáky.

Už kdysi bylo známo, že nejlepší lék je čas… V průběhu roků Gympl sílí a kolem deseti let po založení si už nikdo na onu nepopulární vlnu nevzpomněl, čemuž přispěla hlavně slavnost otevření nové školní budovy v roce 1931. Škola pocítí vzestup, žáci vynikají ve sportu, a dokonce mohou chodit do školního divadelního kroužku. Vlna nadšení a radosti se šíří rychle a nikdo nikdy nezapomene na školou pořádané majálesy. Nic ale netrvá věčně a už kolem roku 1938 bylo jasné, že škola s nastávající obrovskou vlnou druhé světové války nemůže přežít. Tak tedy až do roku 1945 nacisti obsadili nám určený prostor k vyučování vlastními záměry, tudíž z něj udělali německou obchodní školu.

Po válce, po odsunu Němců, se rozvíjí již opravdové osmileté Gymnázium. Rychlý nárůst studentů překvapí nejen profesory, ale také místní obyvatele.

Další vlnu poslal až socialismus, kdy počet studentů opět rapidně klesá a v polovině dvacátého století je dostupná pouze čtyřletá výuka. Dlouhý komunistický přístup končí až devadesátými lety, kdy nastupuje opět demokracie, škola nalézá ztracenou svobodu a brzy poté vypadá tak, jak ji známe dnes…

A proto Gymnázium obdivuji. Nenechalo se ničím zastrašit a pořád vyráželo kupředu. Líbí se mi, že přežilo celé století a nikdy se nevzdává. A myslím, že kdyby vypukla další krutá válka nebo kdyby přistáli na Zemi mimozemšťané, Gymnázium zůstane nesmrtelné…