Markéta Trundová (absolventka 2019) – Naše škola

Když jsem poprvé prošla mohutnými dveřmi Šumperského gymnázia, dýchl na mě vánek lehkého znepokojení. Uvědomila jsem si, kolik práce mám ještě před sebou, a také to, že to bude běh na dlouhou trať. Počítala jsem s tím, že se mi na cestě možná objeví nějaká překážka. Někdy snadno zdolatelná, někdy hůře.

Můj první rok zde byl neustálým bojem mezi mými orientačními schopnostmi a nekonečně dlouhými tmavými chodbami, které vypadaly v každém poschodí zcela totožně. Musím podotknout, že tento boj vyhrálo gymnazijní bludiště na celé čáře, ale skóre se v průběhu studia otočilo. Ovšem teď jsem zmínila jednu z těch snadnějších překážek. Další překážka, která na mě čekala ve druhém ročníku, už byla větší, širší a mnohem odolnější. Ještě teď se mi svírá žaludek, když na to pomyslím. Ve druhém ročníku se mou noční můrou stala matematika. Náš pan učitel byl doslova čaroděj a já těm jeho čáryfukům nikdy pořádně nepřišla na kloub. Jen tak pro pořádek, tuhle překážku se mi také vždy podařilo zdolat. Jen způsob přeskoku nebyl vždy tak ladný a hbitý. Spíše naopak. Přirovnala bych se k unavenému závodníku, který překážku velmi neohrabaným způsobem přeleze či podleze, ale nakonec se do cíle přece jen dostane. Ve třetím ročníku ze mě byl zkušený závodník, chodby gymnázia jsem znala jako své boty a matematika se také nezdála být tak velkou překážkou. Jenže, jak už to vždy bývá, když vysvitne slunce, musí přijít déšť. A tak se taky stalo. Přede mnou byl čtvrtý ročník. Ročník, který rozhodne, zda práce zde ponese ovoce. Bohužel, výsledek vám zatím sdělit nemohu. Protože ten největší a nejdůležitější závod mám teprve před sebou.

Co ale mohu udělat hned, je povzbudit vás! Každá cesta má svůj cíl a není překážka, kterou by nebylo možné zdolat. Není ostuda někdy upadnout, není ostuda zpomalit, není ostuda se zastavit. Může se stát, že si v našem závodu špatně rozvrhneme síly a pěkně se potrápíme. Cíl nám ale nikam neuteče.